„Ukončili nám léčbu a měli jsme si k vám zavolat, ale nevíme, jak nám dokážete pomoci.“
„Nemůžete mamce říct, že jste od praktické lékařky? Víte, kdyby slyšela slovo hospic, došlo by jí to.“
„Měli jsme už déle na vás kontakt, ale netušili jsme,
že to půjde tak rychle.“
Tato slova často slýchají zaměstnanci domácích hospiců od rodin pacientů s život limitujícím onemocněním. Mnohdy těmto lidem zbývají měsíce, týdny, dny, ale občas i hodiny nebo minuty života. Téměř v každé chvíli má pomoc domácích hospiců svůj význam. Takto vyprávěla svůj příběh Ivana Bereková, vrchní sestra Mobilního hospice Ondrášek.
„Umíral otec rodiny, a to právě v okamžiku, kdy jsme s lékařkou přijely. Vše, co se odehrálo do té chvíle, zvládla rodina svými silami. Bylo to pro ně velmi náročné, neboť stav nemocného se zhoršoval doslova ze dne na den. Nyní byla situace docela jiná. Pacient byl úplně klidný a jeho život pomalu končil. Nebyla potřeba žádných léků. Naše pozornost byla tedy plně věnována pečující, milující a velmi vnímavé rodině.
Lékařka trpělivě odpovídala na všechny jejich otázky. To, co pro ně bylo v tu chvíli důležité, bylo ujištění, že udělali pro svého blízkého vše, co mohli, že to udělali správně a v dostatečné míře. Já pevně věřím, že se jim tohoto ujištění z úst paní doktorky dostalo.
Nemocný zemřel ještě během naší návštěvy, v blízkosti rodiny.
Po pár dnech přišel krásný mail. Poděkování za klid, který jsme do rodiny vnesly, i za to ujištění, že vše dokázali zvládnout až do konce.”
Zaměstnanci hospiců při své práci uplatňují nejen své odborné znalosti, ale jsou vybaveni také empatií. Dokáží otevřeně komunikovat těžká témata a umí rodinu podpořit svými slovy.